Nafukovací Rakousko

Ředitel měl z mého časného odchodu z práce opět radost a já si jako obvykle musel vyslechnout kázání na téma, jestli se podniku ještě vůbec vyplatím, ale už je to tak, ve 14:00 mě na kombajn přijde vystřídat kolega a já můžu jet na vodu. Vše vycházelo podle plánu a tak před druhou hodinou už jsme byli na poli oba.“Ještě to s tebou jednou objedu a jedu…“ a najednou se ozve rána a kolo je v ####. No a voda se odkládá, jdeme bouchat kolo. Naštěstí bylo v 17:00 zase na kombajnu, tak konečně můžu jet domu balit.

V 18:15 je konečně auto naložený a my vyrážíme s tříhodinovým zpožděním směr České Budějovice. Naštěstí nejsme jediní, kdo jede pozdě a tak na ostatní ještě pár minut čekáme. Pašákovci zjišťují, že si zapomněli nakoupit, o tom, že si nepořídili ani pojištění už raději ani psát nebudu.

Když překračujeme hranice, je již venku úplná tma. Do cíle dnešní cesty, k dálničnímu mostu u Pepy dorážíme až v noci. Naštěstí Pepa ještě nestihl obsadit všechno místo jeho dřevem a vejdeme se pod most i my.

Ráno vyrážíme do nedaleké zoo, musíme se přeci my kluci a dívky z města podívat na ovce, kozy a divočáky, ale i vlky, medvěda a dokonce pumu. Po obědě nafukujeme madrace a konečně vyrážíme na Steyr. Stromboding překvapivě nikdo nejede, holt je to kus nesení vzducholodě navíc. Jen pár záběrů a jsme u nově předělaného jezu, pod ním je samozřejmě sucho jako na Sahaře. Naštěstí se voda z elektrárny brzo vrací. Opět se vracíme spát k Pepovi pod most.

Druhý den vstáváme opět brzy, v 10:30 a jedeme na řeku Mell. Cestou nahoru si ještě prohlížíme váleček, abychom do něj o dvě hodiny později všichni napadali jako hrušky. Ale srandy moc nebylo, protože nikdo nezaplaval L. Nejdůležitější zpráva celého dne byla, že nám došlo pivo a tak jsme museli vyrazit do místního suproše, kde mají Plzeň lacinější než u nás, ale zřejmě jsme ten den nebyli jediní Češi tak měli poslední karton, holt domu si musim koupit „drahou“ u nás. Máme nakoupeno a tak jedeme spát k Mravencům.

Cestou k Muru ještě sušíme hydro u elektrárny, prostě není nad to oblékat se do suchého a vyhřátého neoprenu. Nasedali jsme na stráni nad železniční tratí. Když jsem jel z kopce já tak mě málem přejel vlak, pak jsem natáčel Páju a nestihl uskočit tak mě ještě přejela ona. Vodu jsme asi přežili, na nikoho mrtvého si nepamatuji J.

Probouzíme se u Gailu, voda oproti včerejšku klesla, ale měla by stačit. Na první jízdu jedeme ve třech, Pašák,Vokolek a já, abychom zjistili, jestli v řece nejsou nějaké stromy. Cestou zjišťuji, že Rio neumí rodeo. Žádné stromy v řece nejsou, tak druhou jízdu jedeme všichni. Plavba jako vždy pokračuje velmi svižně, až najednou s Lenkou zjišťujeme, že nám chybí Pavlovic a Martinovic, Pašákovic už jsou někde před námi. Čekáme 5 min, nic, 10 , 15 , 30 a nikde nikdo. Vyrážím tedy řekou zpět a po asi kilometru na ně narážím. Martinovci trhli Yukona tak společně pokračujeme pěšky. Lenka už je celá netrpělivá a je hrozně ráda, že nás vidí. Nakládáme tedy Marušku, Pavel s Pájou Martina a děravou loď pouštíme po proudu. Netrvá dlouho a madrace se v jedné zatáčce chytá za pařez, zase máme s Pavlem hodinu co dělat. Už je pěkně pozdě, když dorážíme k prvnímu silničnímu mostu, asi v polovině cesty. Naštěstí Pašák s Janou na nás zde čekali a když se nemohli dočkat dostopovali pro auto a začali nás hledat. Ještě vypendlovat auta a ve 21 hodin vyrážíme s Lenkou k domovu, ostatní pokračují do Slovinska.

Lenka a Tuřín