Zteč na Koloseum

Na tenhle wejkend jsem se fuckt těšil. První letošní rodeo, České Vrbné . Budějovický kraj. Budvar, bujarý večůrek, a tak dál.

Plánovali jsme to se Snížákem dost dobře. Přijedeme v pátek, trochu oslavíme sobotní vítězství - to raději dopředu, kdyby to náhodou nedopadlo, a po závodech to napálíme na Rakouskou Šumavu, možná trochu hloub do tý země s pruhovanejma krávami a poklopcem ze kterejch než by ses vychcal, tak by alpskej svišť podojil Milku.

Zazněly takový jména jako Grosse Rodl, WaldAist, FeltAist, ale i Zinkebach a podobně. To však ztroskotalo na Tuřínově lásce k přírodě a vůni chlévské mrvy, jelikož tenhle zemědělec obětoval masakr na studený vodě a nepohodlí spacáku po nudném večírku s kamarády za pohodlí a jistotu kokpitu traktoru, se kterým prznil matičku přírodu abychom my potomci co si jemu podobnejch nevážíme měli co žrát. A hlavně z čeho vařit pivo, motor veškerého národa nejen vodáckého.

Alespoň že s náma jel Vojta, který nám sice na vodě jako třetí smažič na prásky nebyl nic platnej, za to však významně ovlivnil události nadcházejícího večera.

Do Budějovic, respektive Vrbnýho jsme dorazili odpoledne, spíš navečír za nádherného slunečného dne. Vedro jak v Palermu, kolem kanálu se pohybovali spoře oděné divy na kolečkovejch bruslích (jako na potvoru nás žádná nehodlala potěšit nějakou tou povedenou krysou) a podle hloučku lidiček co vypadali na vodáky jsme poznali centrum zítřejšího dění - playspot.

To bylo něco, takovej válec jsem ještě neviděl, Tlama 3 hadr. Díra jako sviňa, začal jsem mít obavy jestli vůbec nastoupím do závodu. Zkrátka válec v místech kde obvykle na tomhle kanálu bejvá byl zalitej spodní hladinou Vltavy, takže pořadatelé, kterým bych tímto rád poděkoval za dobře odvedenou práci (kdybych si pamatoval gdo to byl) museli vytvořit znouzectnost, malý o to však techničtější váleček nad mostkem. Takže playspot byl, chuť byla, chyběla tu jen technika. Takže veškerá taktika - najedu, něco zkusím, wono to se mnou něco udělá, já se budu tvářit že to bylo schválně a pak si u rozhodčích přečtu co to bylo, abych mohl v hospodě povykládat kámošům a doma ženě, která mi to stejně nesežere nějak nevypadala jako dobrá taktika. Na trénink už po těch letech co to maskuju bylo taky pozdě. Nezbylo než začít večůrek.

A tak jsme usedli do kiosku, popíjeli decentně, ještě decentněji, a pak i decentně urychlili trochou mentolu, v tiché vzpomínce na pokojně orající traktor s blondýnkou Tuřínem na pozadí zapadajícího slunce. A pak nám zavřeli. Po likvidaci členských příspěvků jsme se rozhodli že večír je příliš mladý, vlahý a vyloženě si říká o prodloužení. Ostatně byl to jediný trénink na kterej jsem se v tu chvíli zmohl. Šli jsme ještě do jiný hospody. Tam jsme obklíčili hostinského co se chystal nastoupit do taxíku a jet domů do Budějovic spát a taxíka mu sebrali. Nevím jak se mu to povedlo, ale ještě na poslední chvíli naskočil a ochotně nám ukázal cestu do non-stop baru Colloseum.

Abych to moc nenatahoval, tam jsme taky trochu popili, provedli pár nezbytných cviků, uklidili po sobě, pozdravili domorodce, vzali si nazpět dary ze kterých měli asi radost a jeli zase domů do stanu, do spacáku, do kómatu.

Další události jsou pak klasika. Ráno, boj o nadvládu nad vlastním tělem, registrace, čekání na závod a závod. U registrace nezůstal nepovšimnut náš výkon v Severní Korei, což nás velmi potěšilo. Závod probíhal dost standardně.

Najel jsem tam, pokusil se něco otočit a ….výplach. Tak znovu a….výplach. To se opakovalo i v druhém kole. Toto je důvod proč mám rád velký zgurvená díry jako playspoty. Šance na výplach mizí. Tento luxus je samozřejmě povětšinou vykoupen starostí o opuštění playspotu, když se Ti zachce jít třeba na záchod, nebo se vrátit domů k rodině. Nelze opomenout ani chuť na žejdlík lahodného napěněného moku v oroseném půllitru.

Takže závod proběhl, my pak sbalili wjecy, Vojtu, kterej ze strachu z kocoviny raději přikrmil to zvíře co si dotáh včera a jelo se dom. Cesta probíhala ve stejném duchu jako večůrek, snad s tím rozdílem že řidič nepil a muzika byla lepší. Debil Heads prostě neměli konkurenci. Cestou nás velmi rozveselila slečinka co ve snaze zaujmout naše zraky hodila na kole tak monstrózní krysu, že jsem si pobrečel smíchy ještě několik kilometrů. Vojta pak podniknul výsadek u sebe doma a byl konec.