Smědá a Mumlava - Full on day

Blíží se konec pracovního týdne a DRC naplánoval svou další vodu. A aby to bylo po měkým a bez drhnutí, rozhodli jsme se společně pro Sázavu. Měla v tu dobu bratru kolem 500m3, takže volba přirozeně padla na rodeovky.

Zřejmě naštěstí jsme oslovili i Kolíňáky, kteří nám na poslední chvíli akci rozmluvili se slovy, že tak lehkou a hladkou vodu nepojedou. Posléze jsme se dozvěděli že v té lehké vodě plavou celé chalupy a tak jsme jeli na Vrchlici. Jen tak cvičně. Dávala jen 6 krychlí, ale co…aspoň něco.

Dali jsme to na všemožný způsoby, kluci namlsaný z dvakrát vyššího průtoku se sice divili proč to najednou tak šrotuje, ale bylo pěkně, a tak jsme se nechali šrotovat celkem rádi a s úsměvem. Obzvlášť když konečně našli cestu na Velký rybník i Prdelkovci. Vypadalo to trochu na kajakářskou školu, o čemž svědčily i nějaké ty rozplavby.

Hlavní akce se však schylovala na neděli. Odjezd směrem na Smědou byl už v krutých osm (což vyloučilo kajakářskou školu a ostatní potěr), na místě jsme se měli srazit s Hrůšou a Pepínem. Tuřínovi za volantem asi vlezli do hlavy naše výpary z pár plechů na kuráž a vyjel Pražákům po dálnici v ústrety. Sraz se tedy uskutečnil na jakési benzíně z Ml.Boleslavi do Prahy. Dofám že bloudění v mlze nás za slunečného počasí nečeká i na nějakém tom vyvoněném dropu.

Nad Bílým Potokem jsme odhadli stav na sjízdný (7 krychlí) a pustili se do toho. Nejdřív to trochu drhlo, trpěla loď, pádlo i klouby na rukou. Pepíno po párstech metrech zlomil pádlo, dostal nový od Snížáka, ale nějak to neklaplo s úhlem, tak to dojel autem. My jsme se zakousli do zbytku a propadali nadšení ze super creeku. Jel jsem to poprvý tak jsem si to většinou nechal najet. Než přišel první skok. Asi 8 metrů dlouhá skluzavka docela z kopce, zatáčka doprava a šikmá roláda z prava do leva. Takže skluz, hnusloop dozadu a nájezd do rolády. Jak pí.a. Vymluvil jsem se na šeroslepost, abych neztratil glanc a jal jsem se fotit ostatní. Tuřín, Snížák, a nakonec Vojta bez větších problémů. Smědá nadále laškovala a nabízela svou krásu, tak jsme ji prznili jako kdyby měla vyschnout navždy. Ještě pár průskoků, skluzavek, nějakej jezík a byl konec. Konec Smědé, ne však našeho vodáckého dne.

Na pořadu bylo pivo, a přejezd na Mumlavu. V Harrachově dávala 10 krychlí (a nějakou tu kuličku) a tak jsme profrčeli autem přes Mýto kolem Podkovy, skrz Harrachov až k Hornickému muzeu. Cílem naší štreky nebylo nic menšího než Mumlavské vodopády. Tam jsme slalomem mezi zastydlými běžkaři neuvědomujícími si svou nadbytečnost v pohoří kde jsme vystoupili z auta my, prokličkovali až….ke kiosku. Kupodivu nikdo z nás si již nic nedal. A tak jsme skoukli opravdu majestátní a respekt budící dominantu soustavy Mumlavských vodopádů, střední 10-ti metrový skok do (kolik je tam asi hloubky?).

Nasucho jsme polkli, podívali se na sebe a roztřeseným hlasem pípli něco jako "trochu nízký na tu zimu a dálku, ale když tu nic vyššího není…" a vydali se na podlomených nohou s podlomeným sebevědomím zpět k autu.

Do mokrý a studený gumy obklopeni skoro metrem sněhu to šlo relativně snadno. Jak by taky ne, nikdo necítil zimu, když viděl ten skok. Vyrazili jsme nahoru s loděma, to už se běžkaři vyhýbali nám. A tak pozdrav skol nabyl na novém významu, který by šlo naplnit jediným pohybem pádla. Škoda, nikdo na to v tu chvíli nepomyslel.

A byli jsme nahoře. Ještě obhlídka středního hupíku a hurá na vrchní srandaskluz. Najel jsem to první. Kupodivu nejextrémnějším výkonem bylo přiblížení k řece. Přece jen kraťasy a metr ostrých přemrzlých krystalků sněhu není moc vhodná kombinace. Rozhodl jsem se nic nepřenášet. Najel jsem první, skočil do druhé skluzavky, nabral rychlost, vidím váleček, který se zkracující vzdáleností rostl a rostl, až jsem v něm zůstal. To se divím, můj CreekBoat Prijon LUV o 180-ti litrech by snad mohl něco prostřelit. Nu což, alespoň jsem se z něj líp dostal. Poslední skluz bez počáteční rychlosti už nebyl takovej. Ale dobrý. Du fotit a sleduju jak to jede Tuřín. Klouže, letí, klouže a …. Stojí v tom samým válci jako já. Singlíř na tu samou stranu, nicméně s mnohem výtlačnější Pyranhou S-6 (asi 200l) z něho vysmrk na dva záběry:Snížákova černá Huka to pak smaží zcela zadara a Vojta na Špuntu jakby smet.

A je to tady. Nesmělý sjezd o pár vracáků dál nad hlavní skok, nekonečný přesun kamery, záchrany a navigátora na vhodné pozice, zatímco já vyčkávám ve vracáku a čekám na zelenou. Strašná doba, nějakej debil uvnitř mi začíná celý počin rozmlouvat, že bych mu na to málem skočil. To se ozval "ten druhej". Bohužel můj "ten druhej" není takovej drsňák. Konečně Snížák ukazuje vztyčený palec. Na oplátku mu posílám ultra fakánka a vyjíždím z vracáku. V dalším zastavuju a potlačuju nevolnost. Super, kvůli tomu na vodu jezdím. Znovu vyjíždím. Už předem jsem si vybral cestu úplně vlevo přes římsu a na plocho do nevelké hloubky pod ní.

Přede mnou je rozdělovací váleček asi metr nad breakepointem. Tlačím to doleva, klape to, vidím suchou sklalku asi metr od levého břehu, vím že ji mám dát zleva a ….

Hrana a za ní…. Lávka s Vojtou a kamerou a nějakejma lidma na běžkách. Pode mnou římsa, pak barevná čmouha, strašná rána a …. Zvedám, přemejšlím jestli ta rána byla jen loď co se rozevřela aby mě propustila druhou stranou než je límec, nebo moje kosti v těle abych se dal snáze přepravit do špitálu bez nutnosti vyprošťování z lodi. Kupodivu nebylo ani jedno a po rychlém restartu systému, kontrole funkčnosti obvodů jsem vykazoval pouze přebytek adrenalinu. Jeho odplavení odnesli jen moje hlasivky.

Lezu ven, vyndávám foťák a kosnu ve vodní tříšti než se Vojta teleportuje k lodi a pak najíždí stejnou cestou jako já. Nevím čím to bylo, ale jel velmi čistě, Až na to že z římsičky se odrazil nikoli na plocho, ale přímo na špici. Vojta dopadá, ve strašný rychlosti to napálil do dna které je ani ne 40cm pod hladinou. Přepadá přes hlavu. V mých očích trvá nekonečně dlouho než konečně zvedá. Trochu se mi ulevilo, ptám se jestli je celej, odvětí s křečí v hubě že prej jo. Načež vyleze z lodě a dopajdá po jedné na lávku. A hned ponouká Snížu ke sjezdu. Tuřín přenáší.

Další nekonečnou půlhodinu strašný kosy trvá Snížákova akumulace odhodlání spolu s technizováním nájezdu. Konečně vidíme Tuřínův vztyčený palec, připravujeme přenosový pěškobusy a točíme co se dá.

Snížák se ocitá na hraně….Ale - někde jinde než nám odhalil ve svém plánu. Nechtěl si dát na hubu na naší skvělý nový cestě a dal to napřímo. Až na to že to mělo bejt víc k levýmu břehu a mírně vlevo, kdyby dole nebylo dost vody. On to však jako největší kanec nasmah přímo na komoru skoro přesně uprostřed a valí to k hladině (nebo zemi?) přímo po čumáku, pádlo připravený na obranu před Mumlavským hnusníkem. Jak to najel, tak to taky nasere do hladiny. S hrůzou sleduju, jak hluboko se ponoří, než další ponor vystřídá práce deformační zóny kajaku s náplní fresh meat. Zmizel celej, i s Hukou, chvíli nic a pak ….hlavou dolů vyjíždí. Čumim jak pako, když se nesměle vynořuje list pádla a….NIC. Pádlo zase zmizí, vynoří se singlířskej konec bez hlavičky a Snížák zvedá. Směje se jak chlap co přijde o tchyni ve svém novém nepojištěném voze a blíží se k nám. Tvrdí že je celej. My zas že je debil.

Chvíli se ještě chvástáme, radíme Snížákovi aby pohledal ztracený list, načež nás ujišťuje že tyhle listy zaručeně neplavou a zpět pod vodopád pude nejdřív v létě, když Vojta uvidí černý list pádla sotva půlmetru za Snížákem v čisté lagunce na lesknoucím se písku. Nádhera. Tak dobrý, jedeme radši dál.

Jako další a poslední je asi 3 metry skok, rychlá proudnice a skluz dobrých 10 metrů do laguny. Zadarmo. Tak zadarmo že si v něm Tuřín najde i playspot ve kterým se zabydlí. Nakonec ho ale omrzí a pokračuje dál. A my s ním. Až k silničnímu mostu je to asi 20 minut svižné Mumlavy obdobného charakteru jako pod podkovou.

A pak most, vydrápat se na něj trochu zabere, do suchýho, na benzínu dlabat, v autě pít a doma spát…