Černá Desná - Prvosjezd z nouze?

Celá povedená taškařice začala Nedělním telefonátem, který vyrušil mé neposedné vodácké molekoule z letního pouštního spánku informací o stoupajícím vodním stavu na Labíčku. Nastavil jsem si jako obvykle stránky hydrologického ústavu jako domovské a sledoval jak se rozblikávají potenciální cíle pondělního výletu.

Ještě v pondělí ráno jsme chtěli dát především Labe, kdyby snad mělo moc, tak Kamenici. Náš vodácký Lama nám ale přichystal trochu jiné divadlo a nepřestával z oblak valit proudy vody. Stylem kontrolovaného aquaplaningu jsme se dopravili na Labe. To co jsme viděli nebylo Labe za 50-ti kubánců, jaké jsme měli v plánu. Tou dobou teklo něco kolem 120m3 a stoupalo. Posoudili jsme úsek od přehrady až na začátek Vrchlabí jako sjízdný a prchli jsme se kochat dalšími lahůdkami v rouše povodňového stavu.
Ostrov Hrůzy na Jizeře byl jen osamocený stromeček čnící z české verze Coruh Nehri, Mumlava dávala asi 60 kubánců, kdo měl kdy problémy s technickou obtížností pasáží na tomto toku, teď by určitě neměl. Stačilo by prosmažit desítky brutálních válců a za minutku by jste byli na soutoku. My jsme se vydali dál přitahováni předtuchou brutálního divadla na naše oblíbené Mumlavské vodopády. Nepředstavitelný živel. Podle chvění země doprovázené patřičnými zvukovými efekty jsme odhadovali velikost cestujících kamenů tak na metr v průměru. To co jsme tu viděli se nedá ani popsat ani k ničemu přirovnat. Teklo tudy asi 40 kubíků a k okrajům břehů jsme se přibližovali jen velmi opatrně. Pod každou plotnou byly válce který si natahovali tak z 5-ti metrů a to z ohromnýho kopce. Pod hlavním 10-ti metrovým vodopádem byl gejzír vody čnící tak do poloviny vodopádu a projíždějící šutry skákali ještě metr nad něj, jak dole v lavoru nabrali rychlost. Odsud jsme utekli na Kamenici, která se ještě ráno celkem držela. V jednu odpoledne už se nedržela. 68 kyblíků za vteřinu nás odradilo i od tohoto úseku a o úseku od přehrady jsme při 15m3 taky moc nepřemýšleli.
Pak jsme si vzpoměli na Černou Desnou, která normálně neteče ani za jarního tání. V pondělí tekla. K naší smůle tekla dost (15m3) a tak jsme se ještě nabažili pohledem na náš nejoblíbenější živel, z kterého se koneckonců vaří a připravuje většina z našich neméně oblíbených živlů, a totálně promočení jsme se vydali domů.
Ve středu jsme se vydali na pohodové Labíčko. Vodočet ukazoval v 5 ráno 35 kubánců, předpověď počasí slibovala slunečno. To bude nádhera, Labe v Srpnu. Pak jsme se chtěli přesunout na Černou Desnou, a trochu ji prozkoumat, možná i něco sjet.
U Jičína jsme po telefonátu slibujícím odpoledne další partičku vodáků na Labe změnili plán a odbočili na Desnou. Nejprve jsme si ji prošli od spodu nahoru. Tam jsme zavřeli pusu, co se nám dole otevřela a nasucho polkli. Nemohli jsme se rozhoupat jestli jo, či ne. Vše co jsme viděli byl docela náser, hodně z kopce a hlavně celkem bez vracáků. Dlouhé složité pasáže proložené skoky a skluzy. A to jsme neviděli druhou půlku, která je schovaná nahoře v údolí mezi smrčím.
Tam jsme potkali Zajdu, Honzu Koláře, Káču a ještě nějaký lidičky. Taky o Desný přemýšleli, ale hlavně nás svezli dolů a tím že o tom vůbec přemýšleli nás dost namotivovali, za což jim musím ještě velmi poděkovat. Když jsme pak zjistili že naši kamarádi na Labe nedorazí a navíc má Labe od 6-ti ráno jen 9 kyblíků, byla volba jasná. Dnes, nebo až bůhvíkdy. A stejně je to poslední co tady v okolí teče. Napsali jsme krátký vzkaz s info o vodním stavu za stěrač kolegům a jeli nahoru na Souš. Nebylo to snadné rozhodnutí, víc než polovinu řeky jsme neviděli a věděli jsme že ve smrčí bude prohlížení, záchrana nebo případné přenášení dost hororová záležitost. Zvlášť v kraťasech.
Rozhýbali jsme se bytelným songem o velkým měkkým ptákovi ve kterýho se promění Rumburak a začali odvazovat. Dlouho nikdo nepromluvil a nálada nepanovala nejlepší. Tak jsme si bytelnej song pustili ještě jednou, snědli jedny rumový pralinky a vydali se k řece. Atmosféra by se dala krájet.
První jel Vojta. Nástup do lodi, pár peřejek a hrana. Asi metrovej rozbitej skok, pár skluzavek a technickejch peřejek a vracák. Je těžký přes smrčky vidět do zatáčky, ještě těžší si to dojít prohlídnout. Snížák si to dal taky na pohodu a za chvíli stojí u Vojty. Řada je na mě. Dva tři záběry na hranu a skok do pěny. V poho dojedu ke klukům. Všechno napětí z nás opadlo, je to prostě jen další pěknej potok. V horním úseku schovaném ve smrčí je to o něco hrubší Safírák, kameny jsou méně ohlazené, úseky souvislejší, vracáky menší a hlavně je jich míň. Rozhodně nedoporučujeme jet něco jen tak na oči, možnost zablokování je celkem velká, my jsme měli ideální podmínky, nejen vodním stavem (mohlo téct o něco víc), ale i pondělním výplachem, který koryto nejspíš trochu pročistil. A hlavně - byl Srpen, léto. Nemuseli jsme se prodírat metrovejma závějema.
Pokračovali jsme velmi opatrně po řece. Vždy jsme si další úsek prohlédli až k dalšímu možnému zastavení, odjistili a po jednom sjížděli. Jištění jsme sice ani jednou nepotřebovali, ale je to osvědčené na morál když máte skákat do něčeho hnusnýho, úzkýho a ještě k tomu do zatáčky. Takových míst tu nebylo málo, ale krom jednoho se silnou blokací padlými stromy, jsme to až do lesa dali všechno. Na cestu nám svítilo žblunce, přesně jak jsem objednal, a párkrát jsem se zapomněl v plantážích borůvčí. Pravda - někdy jsem se v něm přímo válel, to když mi uklouzly cvičky na pařezu....
Asi po třech hodinách jsme dojeli do lesa, tedy do úseku který už je viditelný z turistické stezky. Tady začíná ta vtipnější pasáž. Ani bych neřekl složitější, nebo náročnější. Je to spíš taková odměna za to utrpení ve smrčkách. Tady se totiž brodíte v ostružiní. A to bolí.....což je lahoda na naše masochistický sklony. Ale vážně - tady totiž začínají skluzy, průskoky a rozbitý sjezdy. A to docela hodně z kopce. Dali jsme jeden pohodovej skluz s výjezdem přes kládu pod klády. To byla ještě pohodka. Pak jsme přenesli asi 200 metrový vodácky bezvýznamný kousek zapadaný stromy až na hranu prvního vodopádu. Tady už začínají Vodopády na Černé Desné.
Krásnej kousek. Asi 10 metrů dlouhá skluzavka jede do mírné levé zatáčky docela z kopce, pak ještě víc z kopce proti skále, v balíku vody ostře doprava do malé čtyřkové tišinky na zvedání a závěrečný asi 7-mi metrový skluz do lagunky. Jel jsem první, nasedání na kameni na hraně vodopádu těsně pod blokací ze stromu jsem zvládnul, zbývalo mávnout na kluky s kamerkou a....Uf, ještě chvilku - vydejchat a hup.
Rychlost nabírám docela slušnou, levotočivou zatáčku beru v poho, záběr na hrance abych se do balíku před skálou dostal bokem, ten mi vyráží hlavičku pádla z ruky ale balík je tak silnej že se o něj stačí opřít jednou rukou. Pak nájezd do posledního skluzu. Dávám ho přes prostřední zoubek na boof, nikdo nevěříme že by dole mohla bejt hloubka. Do vracáku a je to. Nestačím zírat jak to bylo jednoduchý. Vojta se Snížákem sjíždí stejným stylem. Je to impozantní pohled, ještě minulý týden jsem netušíl, že máme v čechách vlastní Stura di Allu.... Přesně k ní bych přirovnal tenhle spodní úsek. U nás jsem nic podobného nejel, dokonce i Mumlavské vodopády jsou mnohem jednodušší.
Následují menší průskoky a skluzy poměrně náročné technicky až k dalšímu mega dropu. Úsek jsme dali po jednom bez větších chybiček, akorát já jsem doplatil na vylosované poslední místo v pořadí. Nějakej zmetek mi totiž zavřel kohoutek. Napálil jsem to ještě na odtékající vodě ve spěchu.
A tak se stalo že vodopád který je přímo u informační cedule už jsme nedali a ani dát nemohli. A možná ani nikdy nedáme, po té co jsme si pod ním změřili hloubku a opadající voda nám odhalila ještě jednu plotničku, která zhatí pokus o boof a kopancem do zádě lodi pošle každýho špicí do dna. Tak možná dát to trochu bokem a víc vlevo.....No - uvidíme příště, ale na tenhle kus je ideálních tak 5 kubánců i s doutníkama. Skluz začíná pozvolna, pak se svažuje víc a víc a pak přes šikmou lavici vystřeluje na boofa do laguny. A nebo taky ne...to už jsme nestihli zkusit. Dopad na plocho je asi z 5-ti metrů. Jinak než na plocho se nedá, není tam dost hloubky, dokonce jsou v laguně různě poházený bugry. Celý to je vysoký asi 12-14 metrů. Sjet se to dá , jen JAK to sjet a neublížit si musíme ještě doladit. Za tímhle skokem je další skluz s instantním vyvracečem pravýho ramene čnícím do prostředka proudnice a výjezdem do blokací z klacků. Pak ještě asi půl kiláku k jezu poměrně svižným kvapíkem s nutností prohlížet a jste u prvních baráků. Po tom co sjedete tohle, nebudete mít ani pomyšlení dojíždět trojkovou vodu proloženou jezy až na soutok....
Celý tenhle nedokončený sjezd nám trval 5,5 hodiny. Začali jsme až v jednu odpoledne, voda nám opadla v půl osmé večír. Sjezd jsme uskutečnili ve středu 9.8.2006 ve složení Snížák, Vojta a Míra. Na dojetí zbytku bych přidal ještě tak 2 hodinky. Celý úsek bych šacoval tak na 3 kiláčky. Zato převýšení je něco ke 240ti metrům. Rozhodně budeme číhat na podobné podmínky aby jsme dokončili tenhle náš nejspíšprvosjezd.