Pitomci v Piemontu 2

O tom že letos pojedeme Tessin a Piemont jsme se dohodli už někdy loni. Kdy to přesně bude jsme do poslední chvíle neměli tušení, nakonec padl termín odjezdu na 12.Května. Důvodem bylo loděniční auto které týden předtím obsadili potůčkáři na cestu do Rumunska a poté co zjistili že z potůčků jsou řeky a rybníky s ním vyrazili na Ukrajinu..

Pátek - První v autě byl Šulin, dojel pro DRC sekci ke mně na barák, která kromě mě jako šoféra už sosala pifko, nabrali jsme Michala, pak Butíka, někde u Prahy Ňůmena a v Praze Pepína s Hrůšou. Po vybalení, zabalení, rozvázání a navázaní, posledním českým točeným vyjíždíme na Plzeň, Mnichov, atd….

Cesta probíhala celkem pokojně, někteří se stihli vpít do transportního stavu i několikrát. Takže v sobotu ráno vypadla banda pitomců někde v Itálii z hospody. Nastoupili jsme na nějakej úsek nenápadné říčky Stura di Ala. Jak se ukázalo, nenápadný úsek hýřil šprýmem a velmi vtipnými průskoky. Kilometráž na tuhle oblast byla výrazně chabá, jediné co jsme měli byl článek z nějakýho černobílého časáku pamatujícího mé studentské časy. A ten ještě psal někdo kdo to nejel a opsal to z cízí kilometráže od někoho kdo to taky nejel. Nejspíš….

Sobota - A tak nás říčka začala trochu překvapovat, na rozjetí to přeci jen bylo trochu dost z kopce. Pomalu jsme začali i prohlížet, a tak mě ani nepřekvapil asi 6-ti metrovej hupíček za takovou veselou zatáčkou. Pod ním krásná laguna s výjezdem do dalšího supr vodopádu. Hned jsme si ho taky běželi prohlídnout. A hele, vodopád měl asi 15 metrů náběh skluzavkou zakončenou asi 10-ti metrovým skokem rovnou na pěkně hnusnej šutrák. Tak tohle si obnesem. A hele, ještě jeden vodopád o kousek dál. Super skluzavka snad 30-40 metrů dost z kopce s lehkou šikanou uprostřed.

„Tohle mi něco připomíná“ brumlám si.

„Woééé, tohle jedou na In Flux“ křičí Vojta nadšeně.

Škoda že na In Flux měli víc vody abyli pojištěný. Za tohodle stavu by to asi dost bolelo a tak vzhledem k faktu že je teprve sobota – první den zájezdu a pojištění má většina z nás až od neděle se rozhodneme nasmahnout jen první vodopád, který v pozadí těhle dvou monster za ním vypadá jen jako bezvýznamný začátek laguny.

Všichni jsme to boofli čistě, aby taky ne, když laguna končí nejetelnou rozbitlamou wo placák. Zbytek jsme přenesli, a pokračovali. Po chvíli se podařil veselý kousek Butíkovi. Někde v lagunce zapích pádlo, vykrysil, asi půl hodiny ho hledal. Když ho našel pokračoval dál… autem. My jsme pak dojeli kus, kterej byl stále víc z kopce, prohlížet se nikomu moc nechtělo, tak jsme zase hráli na hrdinu. Poslední peřej před jezem snad nebyla ani peřej, ale záměrně nachystané struhadlo nějakým bagristou, ze kterýho musel udělat kornůta vodák (nepochybně čech) a tímhle se mu pomstil. Až se mi přizná ten co mu zprznil paní, osobně mu vypiju pivo.

Pro dnešek toho bylo dost a tak končíme, v dešti se převlíkáme, konstatujeme že vody to mohlo mít o drobet víc, ale to by zase DRC chtěl nasmahnout tu dlouhou strouhu, takže to bylo vlastně akundrát. Spaní jsme našli pod nějakým barákem zezadu, rolety měli zatažený, tak jsme usoudili že ho maj jen na zimu a obsadili místo pod terasou. Uvařit, vypít pár pivek, nějaký flašky zelený, pozdravit pana domácího, kterýmu jsme zřejmě zalehli parkovací místo a spát.

Neděle – ráno jak po zelený, dáváme Stura di Grande – či co a pak se vracíme se na Stura di Ala. Stura di Grande byla dle kilometráže o ničem a tak jsem se rozhodl pro řízení. Nasedací místo jsme našli vskutku vychytaný. Postavil jsem to (auto) hned vedle opalující se rajdy, z čehož měla velkou radost. Obzvlášť potom co vylezli ostatní. Tak si to frčím hledat vysedací místečko, zajíždím ouzkou uličkou k potoku, jen abych o pár vteřin později při složitým couvání zpět na silnici porazil pár popelnicí. Skrz zuby cením několik pochval italským obranářům soukromých cest…. Stejně mi za chvíli kluci po vysílačce udělují instrukce kde a koho naložit. Prvního nakládám Butíka a kousek po něm Pepína. Zdá se že to tak jednoduché nebylo.

Přejíždíme na Stura di Alla. Voda trochu stoupla, nastupujeme pod koncem náhonu jezu, nad kterým jsme předchozí den vystoupili. První peřejka a Hrůša vyprovokoval záchrannou akci na dvě házečky, aby nakonec hejbnul pádlem a pozadu nás dojel. Následoval další jezík, pekelně dlouhej úsek bez vody, kde jsme se celou dobu modlili aby nám už náhon vrátil vodu.

Náhon stále nepřicházel, řeka se začala zužovat, pak se ještě k tomu naklonila z kopce a začal celkem slušnej náhul. Začali jsme žehnat Kristova fulgentní játra že ten náhon nedotek. V koritě hrozivě valilo asi 5 kyblíků, což nám bohatě stačilo. Spád jak debyl a to i oproti Egue. Odhaduju to tak na 18%. Pár průskoků a vodopádků jsme si pro kameru dali i hlavou dolů, hodně jsme prohlíželi, jistili, točili. Většinou jsem najížděl věci který se nezdáli nejlíp jetelný, což mi kamarádi zdařile zatajili, a pak když jsem to nasmah na oči se poučili z mých chyb aby to dali ještě hůř.

Tak jsme se prokodrcali až k 15 metrů dlouhý skluzavce, hodně z kopce zakončenou tak 5-ti metrovým skokem. Nájezd se zdál dost složitej protože začínal za zatáčkou ještě nějakejch 6 metrů převýšení nad skluzavkou. Samotná skluzavka byla dost úžasná. Skluz, prorazit váleček těsně nad skokem a pak boof do laguny.

Dali jsme to všichni kdo jsme jeli. Já, bratr Šulin, Michal, Vojta, Hrůša i Tuřín.

Pod skluzavkou byl jezík a za ním úsek o kterém jsme se dozvěděli z časáku, že kdo měl doposud problémy, měl by raději vystoupit a dál nepokračovat. Kdo tohle psal, ten to nejel. My jsme nasmahli kousek, trvalo nám to asi hodinu. Silně zatarasené koryto, spousta prohlížení, v podstatě v každým kloudným vracáku vystupovat a koukat kudy dál. A to byl jen předkrm. Ještě že už bylo 7 hodin večír a došlo nám víno v lodi. Museli jsme zakempovat.

Hned kousek pod jezem je na levém břehu elektrárna a u ní skvělý piknikový místečko pro italský rajdy. Zabrali jsme jim ho, bohužel rajdy nás asi zbystřili a už se neukázali. Stříška, hajzlíky, popelnice, grily, lavice i stoly, měli tam fšecko. S Tuřínem jsme se dali na průzkum spodnějšího úseku. Za toho stavu vody jsme usoudili všechny jednotlivé úseky jetelné. Některé by sice byly ideálnější za větší vody (úzké průskoky mezi skalami), jiné zase méně (dlouhé úseky s vodopády a válci). Ale vcelku jsem byl dost rozjetej z předchozího úseku a cejtil jsem se i na pokračování. Shledal jsem jeden nájezd do dlouhýho úseku na dámskou stezku, jeden průskok na přenesení a poslední vodopád na „vjedutamajsemzvědavejkudymětovypláchne“ protože boha nešlo říct co to bude dělat.

Když jsme se vrátili z obhlídky, nastoupili jsme rovnou do večírku. Já měl z lodi ledničku a hrůša si z tý svojí (lodi) vařil polívku. Začli jsme se bavit o tom že to ráno nasmahneme, což akceptoval jen Tuřín s Vojtou, holt DRC je DRC. Pak jsme dali večůrek u hovně a bylo.

Pondělí - Ráno jsem všechny budil už v sedm, abychom všechno stihli. V plánu byla Stura di Via a pak jsme ještě chtěli nasmahnout poslední úsek Aly. Via byla dost nudná, ještě že jsem si to dal na rodeovce, nicméně to bylo dlouhý jak debyl. Hrůša řídil, na jednom z mostů oběsil buťajzovo zlomený pádlo. Toho jsem si všim až já se slovy „Tý woééé, pádlo, by se mi dost hodilo“ a pak Vojta se slovy „Tý woééé, wodácký wobčerstvení, dáme zelenou“. Načež nám sborem došlo, že je to znamení od šoféra. Pepíno si vystoupil, že dál nejede, Tuřín taky, páč do svý skvělý Pyranhy udělal několik dalších děr a jeho kanoehue byla děravá jak ústa staré ženy. To jsme ještě netušili jak děravá ta ústa umí být doopravdy…

My jsme to dojeli dál, až na soutok se Stura di Ala. Pak už jen najít supermarket, nakoupit maso na grill, nějaký kanďáky s Džůky a mohlo se dál večůrkovat. Před večůrkem se DRC vydal na průzkum Stura di Ala extrémního úseku s odhodláním ho ráno nasmahnout a udělat video, který ještě nikdo nemá. Zklamáním bylo že voda ještě poklesla a průskoky stěží jetelné byly rázem nejetelné, úseky wo držku byly rázem turbo wodržku. Nu což, nasmahneme to příště. Je to fakt nářez, celé je to V, místy VI až nejetelné. Po návratu do kempu byl večůrek zase v plném proudu, chlapci dali řeč s nějakým Italem kterej s sebou měl Polku. Tu Polku na kterou jsme předtím měli dost nemístný poznámky a ona se tak nějak tajemně chápavě ušklebovala. Jsem si jistej že rozuměla všemu. Obzvlášť pasážím o tom kde fšude a jak by jsme jí hledali….Večír sme při grilování s hrůzou zjistili, že jsme pravděpodobně jedinej národ, kterej umí vyrobit poživatelnou zelenou.

Úterý - Ráno jsme pak přejeli do údolí Sesie. Michal se se správnou předtuchou chopil řízení a tak jako jedinej nenastoupil do řeky pod vlivem. Přejezd byl poměrně náročný. My ostatní jsme v opilecké pýše nad nějakou vesnicí nastoupili o jeden drop výše, ten kterým končí kaňon. A tak jsme jeden po druhém střízlivěli v boji s válcem, kterému poměrně chutnalo. Ulovil Buťajze a Hrůšu. Ostatní dříve či pozděli završili boj eskymákem do vracáku. Až do první vsi to bylo dobrý. Ve vsi ještě lepší. Na břehu byly rajdy.

Jak jsme posléze zjistili byly to anglické kajakářky a zrovna se chystali na vodu. Bohužel jeli s nějakejma woparama. Jali jsme se je stíhat. Dohonili jsme je u prvního mostu nad nesjízdným místem, které jsme hrdinsky nasmahli. Blondýnka se nenechala zahanbit a smahla to taky. Středem na boofa, eskymáka ve spodním šoufku, pomocnou smyčku ve vracáku pod bugrem a jupíííí. Ostatní to přenesli.

Nechali jsme si je trochu poodjet, abychom je mohli dostihnout nad dalším vodopádkem přímo v Piode pod mostem. Zkušeně jsem zastavil na ostrůvku uprostřed vodopádu, abych posléze zjistil že na břeh už nedojedu a tak jako tak to budu muset nasmahnout. Sakra, to jsem frajer. Trochu mi zatuhlo, zhora to zas tak čistě jetelný jako z mostu nevypadalo. No nic. Nasmahnul to jejich boreček na creekovce, tak to nasmahnu i já na CrossRiveru. Jak jsem řek tak jsem udělal. Přede mnou to ještě stihnul bratr a Vojta a po mně Tuřín i Hrůša. Pak to hupla i blondýna z Anglie, zkušeně si počkala na klidnou vodu a zvedla. Hustá (čekala totiž asi 15 vteřin).

Naší exhibici si prohlídlo i pár čehůnů z jinýho zájezdu. My jsme raději pálili do náší známý a vyvoněný ložnice na Sermenze. Skvělá to chýše mě hostila již po třetí rok. Na večír a v noci docela sprchlo, přesně jak jsem objednal.

Středa - Ráno nás probudilo sluníčko, s uspokojením jsme zjistili že Sermenza má akorát a šli jsme na ni. Krásná. Dali jsme to všechno kromě jednoho dropu. Ten je vyvoněnej, skok z rovný plotny doleva šikmo do válce pod převis, výjezd asi 4 metry docela hustým válcem, velmi krátký rozjezd do dalšího válce přes celou řeku, kterej pomalu odtéká vpravo pod skálu. Nedá se boofnout a při neprojetí z něho pravděpodobně nejde ani vyjet. Na rodeo ideální, vždycky mě trápí že mě válec hned vypláchne. Tenhle by mě asi uspokojil.

Obnesli jsme to, alpským startem nasedli z 5-ti metrový skály, počkali až si Michal vyleje loď ze který vykrysil a pokračovali k další šluchtě. Docela slušná strouha, dal jsem ji jen já a Vojta. Teď už jsme se blížili k poslednímu zajímavému skoku. Všichni v klidu, Tuřín si dal rodeo ze kterýho se s čistým štítem doslova vyfuckoval. Napříště jsem si taky nechal nejspíš prvosjezd vodopádku na Sermenze kousek pod soutokem, s Nonnou. Je to hustej asi 14 metrů vysokej dostwodržkuskok. Nájezd je v poho, ale plotna z něho vystřeluje na akutní výron levého ramene o protější skálu. Ta vás odrazí zpět do koryta, akorát o pár metříků níž. Dole nejspíš není moc hloubky, páč voda v děsným trysku pálí skrz krátkou lagunu rovnou proti skále. Cílem celého sjezdu tak je zůstat hlavou nahoru se zdravou páteří a v laguně ostře zahranit doleva. Jinak by to znamenalo šplhat po házečce po kolmý skále z vracáku, protože z pravého cesta nevede… HUJ.

Další zajímavá wjec, na který se asi jen tak voda nevidí je Nonna. Prohlíd jsem asi půl kiláku od soutoku se Sermenzou a vypadalo to dost zajímavě. Nastoupal jsem tak 100 metrů vysoko a boha jsem neviděl všechny místa. Škoda že jsme neměli víc času. A nějaký nepálce, na odnos lodí, silnice tam nevede….

Popojeli jsme na Eguu. Prohlížíme zkumavku a vidíme naše staré známé angličáky na horním obzoru. Bohužel dost prohlíželi a jistili, takže by to bylo ještě na dlouho a tolik času jsme neměli. Uznali jsme vodní stav více než ideálnm, rozhodně víc než loni a vyrazili nahoru. Jel jsem poslední, přede mnou Tuřín. Blondýna prohrál souboj o pádlo skoro s prvním kamenem hned pod mostem a celej nájezd si dal pěkně na kačenku až do vodopádu. Pod ním zvednul rukama. Pádlo dojelo chvilku po něm. Oba měli takovou radost z opětovného setkání, že si na to vystoupili a dál už nejeli. Tak jsme jeli jen Michal, bratr, Vojta a já.

Egua je nádherná říčka, má asi 15% spád, celej úsek je dlouhej něco přes kilometr a i s prohlížením a čekáním na pěšoury s kamerou co se šouraj po břehu je to sjezd tak na dvě hoďky. Bez výraznějších kixů a problémků jsme to dojeli až nad zkumavku. Vody bylo víc než vloni, kdy jsme ji relativně bezproblémově smahli. Byl jsem na vážkách. Šel jsem popíchnout Vojtu aby to jel první. Zjistil jsem že všichni už čekají pod Zkumavkou s házečkama a čekaj až pojedu. Do toho nějaký další cizáci, tentokrát Irové čuměj co a jak. Tak jsem upgradoval statečného zachránce na zachránce přivázaného na házečku, aby pro mě mohl skočit, natrénoval si vyháknutí z ráčen poslepu a s jistotou třínohého ježka na šestiproudé dálnici jsem se rozjel do Zkumavky. Hrana dobrý, ještě zaberu, napálil jsem to úmyslně vlevo, kde to trochu víc odtejkalo respektive se to pomalejc vracelo a se snahou aspoň trochu předkopnout jsem se zabořil do pěny. Zkumavka nezklamala, asi ten den ještě nepapala a schroupla mě přes prdel. Eskymuju ale nejde to. Přičítám to propěněný vodě se silným proudem zhora dolů o kterej se nedá opřít. Ještě chvíli to zkouším a přemejšlím jestli pro mě skočej hned, nebo počkaj až se vykopu.

Radši du z lodě. Svině mě nenechá ani nadechnout a stáhne mě snad až na dno. Na konci s dechem pouštím již nepotřebné pádlo a drápu se rukama nohama na hladinu. Ne že by to slavilo úspěch, trvá to věky. Nahmatávám pevné lano házečky, napadá mě že je napnutý asi proto že už pro mě bratr skočil. Ještě že mě netrefil, to by mě s sebou zase stáhnul dolů. Jak se ocitám na hladině, vysmátý ksichti, kamarádi moji mě tahaj na skálu. Vykašlu pár vdechlých litrů značně perlivé Italské vody, nadechnu se a čumim jak debil. Zachraňujeme vše co bylo v lodi. Zatím. Pak mi bratr ještě skočí pro loď, vaky později Pepíno tahá klackem. Opravdu to nepouští. Pádlo odplavalo do vracáku a já zjišťuji proč jsem nemohl zvednout a vypádlovat ven. To skvělé nové, jen týden staré pádlo, ta skvělá lopata co mi ji v krámku tak vychválili, ta co se jí druhej den začal protáčet list a já ho musel nechat pronejtovat v italským autoservisu aby s ním šlo vůbec jezdit, mělo na několik kusů prasklej list. Zbylo mi z něho na trubce tak 6 cm a vypadalo jak debilně wokousaný lízátko. Jestli mi neuznaj reklamaci, tak Vám povím kdo ho vyrábí, i kdo se ho nestydí prodávat. Jo – ten co ho bude cumlat tou špatnou stranou….Sice tu ještě nešlo wo holej, ale představte si že vás po takový koupeli čekaj další kilometry v kaňonu. Stejně si myslím že se z toho dalo vyjet. S pádlem ovšem.

A tak jsme završili den, nikoho dalšího jsem svou bravurní krysou nenamotivoval k podobným výkonům, což mě dost mrzelo, taky mě baví bejt divák.

Čtvrtek – V plánu byl úsek Sesie z Piode dolů. Podle rejži zájezdu 3-4+. Určil jsem se pilotem a úsek jsem vynechal. Tuřín taky, Butík taky. Byla docela kosa, únava rostla a nepovažoval jsem za užitečný unavovat se v ródeovce na jednuduchý řece. Butíka jsme nechali řídit (potřeboval ještě prodat několik vagónu a kamiónů luštěnin), kluky jít na vodu a s Tuřínem jsem se vydal na průzkum vysněné Upper Sorby.

Od soutoku Sorby s Grondou jsme se vydali nahoru podél Sorby. Děsnej kopec nahoru asi kilometr do brutálního kopce. Tam stál náklaďák, bagr a nějaký auta. Docela jsme čuměli, zrovna vyráběli další silnici. Po trochu prošláplé pěšině jsme se vydali do kaňonu. Když jsme o tomhle úseku četli, dozvěděli jsme se že na 800metrech řeka padá o 120 metrů níž ze skoku do skoku hluboko zařízlá v kaňonu místy mezi kolmými stěnami.

Nekecali. Jen prohlídka 4 po sobě jdoucích vodopádů nám zabrala 3 hodiny lezení po ultraslizkých skalách, stromech a brodění řekou. Arnd Schaftlein, Francesco Salvatore a Olaf Obsommer to dali za 7 hodin s podporou několika maníků co lezli po břehu a slaňovali korytem. Po našem průzkumu neslevím z názoru, že nejtěžší to měli ti co šli po břehu. Upper Sorba je podle mě docela dobře jetelná za ideálního stavu vody, dá se i prohlížet, vracáky tam taky jsou. Pod skoky je těžší se dostat pěšky než na lodi. Dal bych tomu tak WW5+ kdyby to bylo v otevřeným korytě. Takhle klobouk dolů před tím kdo to nasmahne. Kdyby se něco nepovedlo, tak cesta ven z kaňonu je dost drsná. Tam by nepomohl ani vrtulník.

Takže tohle si taky necháme na příště. Až trochu vyrosteme. Kdyby se našli nějací dobrovolníci z řad cákalů potůčkama s kompletní horolezeckou vejbavou, včetně vrtačky a nejtů, tak se ozvěte. Pár nejtů už tam je.

Vylezli jsme z kaňonu, abychom zjistili žejsme asi o 50 metrů vedle místa kudy jsme tam vlezli a šli jsme dolů na soutok do hospody. Tam jsme zasekli sekeru (nemaj mít tak drahý pifko) a počkali než dojedou naši ze Sesie. Mezitím jsme dali rozpravičku s našima už dobrejma známejma anglánkama, který si tam smažili několikrát dokola trojskok. Nebyl to špatnej pohled.k do gumy a hup do Sorby. Abychom aspoň trochu Upper Sorby ochutnali, nasedli jsme asi 100 metrů nad soutokem, pod siničním mostem. Skluzavka a skok. Jen já a Michal jsme si nedrbli. Vojta si obnovil staré zranění ze Severní Korey, na které se netvářil zrovna nadšeně a odebral se k autu. Následoval krásný trojskok a pak jsme jeli už na pohodu. Než jsme zjistili že náš rejža Michal si vůbec nepamatuje jakej je Sorba nářez. Začli jsme zase prohlížet. Bratr si furt chtěl vystoupit, čemuž se nám pak nepodařilo zabránit a skutečně zdrhnul. Asi na něj udělal dojem jeden menší váleček typu „rodeoforever“ ve kterým se hrdině zabydlel aby nám dal čas dohnat jeho náskok. Dojeli jsme ho myslí akorát včas. Jinak to ale byla krásná říčka. Až do doby kdy jsme měli vystoupit. Vidím povědomou zahrádku se zelenými vrátky na levém břehu. Volám na Michala, ale ten mě ujistil že to ještě není ono. V následující peřeji jsem zlomil své druhé pádlo. Zaberu a LUP. Eskymiju jenom s trubkou, list někde pod vodou….Vytrvale čekám na mělčinu o kterou se odpíchnu nad hladinu, a kachničkuju si to ke břehu. Du ven. Bez pádla nejedu, nejsem blondýnka. Na Michalovu žádost ještě kouknu za zatáčku, jestli to může jet na voči a !!!!! Hustý. Tak přeci jsme jen měli vystoupit u tý branky. Následuje totálně nejetelnej úsek. To pádlo bylo asi znamení. Budu muset tomu svýmu násoskovi vysvětlit že znamení se daj dávat i levnějc, že mi nemusí furt lámat pádla.

Tak pro dnešek toho taky bylo dost, hurá do ložnice. Tentokrát jsme se vypravili do vinárny. Tam z nás měli radost. Starou mamu se synem jsme vyrušili od večeře, nakýblovali se jim do jídelny, přepnuli televizi na naši kameru a pouštěli si vodácký porno, přičemž jsme je nepřestávali vyrušovat od večeře neustálými dotazy na další lahvinky vína. Tam jsme zjistili že Ňůmen se zasadil o ztrátu dat z prvního úseku Stury di Ala. Prohlížel si kameru a zapoměl ji přetočit. Mlčky jsem požádal o další lahvinku a oželel záběry z prvního 6-timetrovýho vodopádku nad těma dalšíma dvěma 20-timetrovejma včetně jejich detailu k pozdějšímu studiu. Achjo. Pustím si doma InFlux a bude…..Po třetím litru jsem přestal okusovat láhve.

Pátek - Porada dalšího dne rozhodně nenasvědčovala tomu, že by jsme se chystali na Canobino, San Giovani či San Bernardino jak jsme původně měli v plánu. DRC ztratilo nadvládu – Vojta pajdal, Tuřín vylejval a já po výplachu ve Zkumavce taky moc morálem neoplýval. Tak jsme dali spodní úsek Mastallone. Už jen já, Michal, Hrůša,Tuřín a bratr. Předtím jsme ještě okoukli Landwasser, ale tenhle potok byl zajímavej jen jedním asi 7-mimetrovým skokem do čistý laguny, zbytek řeky měl míň než by se slušelo. Škoda. Byli jsme dost líný slejzat k řece a pak odspodu zase vylejzat zpět kvůli jednomu skoku. Teď když to píšu, tak bych si dal facku. Ten skok byl nádhernej a voda tam moc často nebejvá.

Mastallone byla pohoda. Ze začátku. Pak jsme zase začli prohlížet. Hlavně kvůli nějakejm záběrům z kamerky. A taky rajdám na břehu. Tuřín si někde cestou vystoupil, měl v lodi víc vody než bylo v řece, a my pokračovali. Nádherné prosluněné laguny střídaly zajímavé průskoky. Dokud bylo vidět do další lagunky, byla to pohoda, jindy jsme museli prohlídnout. Přenesli jsme potupně jen jedno místo, který by jsme na začátku zájezdu v poho nasmahli. Trochu nás znervóznil váleček, kterej vybublával až o 10 metrů dál o protější skálu. A všude 100 metrů stěny nahoru. Pak jsme se vlili do Sesie a bylo to.

Ještě to odpoledne jsme se vrhli do Sesie lehčího úseku, aby si zajezdil i Buťajz a Pepíno. Vzal jsem si roeovku. Hi, hi….Zase taková pohodka to nebyla. Hned jak se řeka odklonila od silnice, následoval kus, kterej naštěstí po straně na které jsem zastavil nešel přenýst. Docela slušná voda (asi 60m3) se zůžila a šikmejma válečkama zprava doleva na skálu pádila někam dolů za roh. Bratr to psychicky nevydržel a smahnul to na oči. Michal po nějaké chvilce za ním. Butík s Pepínem v bezpečném vracáku u pravého břehu vyčkavávali jestli je ještě někdy uividíme. Chystal jsem se přejet z levého vracáku na pravej břeh. Robson Twin Tip není zrovna spolehlivě rychlá loď na traverzy ve vodnatkách. Tak jsem cartwheelama a loopama sesypal soutěsku o který jsem ani nevěděl kam vede. Dobrý, naštěstí se Michal nesplet a nevlezli jsme omylem do ničeho nejetelnýho. Dál už bylo takovejch míst jen pár a byli jsme zas na konci. Dali jsme piknik u vody a jeli do oudolí Verzascy. Já jsem řídil, to abych se nezřídil.

Sobota - U Maggie jsme zakempovali a přespali. Ráno si kluci nasmahli kaňoning na Maggii. Bohužel přišli zmrzlí jak polárníci, takže Verzasca se začla zdát dost nejistá. K tomu bylo od rána zataženo, což se rovná nulovému kulturnímu zážitku při pohledu na rajdy bez plavek na kamenech a skalách kolem řeky. Jeli jsme se tam jen podívat, zjistili jsme že to má ideální vodu, ale že by jsme to jeli jen za slunečního dne, a napálili jsme to směr Plzeň.

Cesta zpět probíhala dost standardně, jako cesta tam. Transportní stavy střídavě přicházeli i odcházeli, já řídil, pak chvíli Tuřín a pak zase já. Ráno jsme dorazili domů. Už se všichni těšíme na křest zájezdového dýfka, kterým budeme strašit vnoučata. A personál záchytek…..