Galicie

Taaakže. Ani nevim jak začít. Páč to byl tak luxusňáckej zájezd, že nevim jestli sem dokážu vůbec nahrnout všecky ty dojmy. No ale abych nepředbíhal.

Odjezd byl stanoven na 21.12. Klucí ( Tuřín, Vojta a Růža) nakládaj všemožný potřebný krámy a vyjížděj ze Záboří od Vojtovejch. Nakládaj Plukovníka v Pečkách a Libora na kraji Prahy. Pak nabíraj mě s Vlasťou a pak jedem eště naložit Vojtovi slečinku, aby mu tam nebylo smutno. Tak a to sme všici a jedem směr Rozvadov,…. Galicie. Cesta je sakra dlouhá a tak probíhá několik mejdanů, který se všemožně prolínaji, lidi usínají a probouzejí se a choděj řídit a vracej se a tak všelijak. Na oslavu konce Francie si dáváme dvě brka, jedno který ubalil Libor a bylo v pohodě a druhý který ubalil Plukovník a to nebylo v pohodě. Něco tak zabíjecího sem eště v hubě neměl, no ale všichni žijem a tak je to v pořádku. Z deliria se probouzim kdesi u oceánu, ale dozvídám se, že to ještě nejsme na místě nýbrž někde jen zastavujem. Vzteky se opíjím spolu s dalšími. Pak už jsme ve Španělsku. Tam je to velice zajímavý, protože tam skoro nemají benzinový pumpy, čímž vyvstává problém s vyměšovánim. Ten nakonec řeší Vojta a prostě chčije z vokýnka, ostatní se po něm opičej a docela to funguje ( vydávaj u toho i slatný zvuky ). Pak zase usínám a probouzím se až na místě.

23.12. Jsou 3 hodiny ráno a stojíme u Rio Ulla, někde na mostě přes spodní úsek. Je docela kosa, tak jdem rychle chrápat ať mužem ráno střízliví na vodu. Probuzení je dost ledový, všude kolem jinovatka, všici máme omrzlý spacáky, ale nevadí, sme přeci v Galicii den před Vánocema a čeká nás nějaká super řeka. Kolektivně se shodujem, že jedem zkusit horní Ullu. Kilometráž píše 4 kilometry WW5 (5+) takže to asi bude na rozjetí stačit. Orientace v terénu je teda dost složitá a ani s GPS to nemužem najít. Hledáme tak vehementně až najednou stojíme uprostřed lesa a ani GPS neví kde sme. Auto je zapadlý v bahně a my v prdeli. Tlačíme a čekáme kdy se dostanem na asfaltovou silnici. Dočkáváme se. Pak už jedeme na jistotu přímo k nasedání. Je krásný teplo. Na obloze ani mráček a my se převlíkáme, někteří vedou řeči o tom jestli si nemaj vzít na řeku na rozjetí rodeofky, ale nakonec všichni berem krýky ( to se časem ukazuje jako super volba). Takže všecko ready, navigace nastavená k vysedání a my jedem. Nejdřiv je to asi kilák voleje. Všichni maj kecy typu, že to asi bude pruda s jednim pětkovým místem. Přijíždíme k jezu, skáčem ho a frčíme dál, řeka začíná trošku týct, ale nic vážnýho. Nejvíc tak WW2. Najednou se objevujou dva balvany a další balvany a už musíme prohlížet, páč nevidíme za hranu. Je to čistej průskok mezi kamením, výška asi 1,5 metru. Všichni jedem a vtipkujem že to bylo to pětkový místo a zbytek bude zase volej, jenže…. Jenže přijíždíme do jedný zatáčky a tam začínaj bejt zajímavý svižný peřejky z kopečka a chvilkama i pěkný válečky. Všechno to teče po žulový skále, nádherná záležitost a pořád se zvyšuje obtížnost. Najednou zase vysedáme a před náma je neuvěřitelnej kopec dolu dlouhej asi 150 metrů. Začíná se stupínkem do pěknýho válce pak sešup fofrem dolu a vyhnout se poslednímu balvanu a…. jupí. Všichni to dávaj, nikdo už po tomdle neftipkuje. Jedem dál peřejema tak WW4 a čekáme co nám řeka připravila dál. Za chvíli opět vysedačka a kluci jdou prohlížet, já vykonávám potřebu a běžim za nima, už z dálky slyšim jen ty krávooo a podobný výlevy, zřejmě to tam je hustý. A pak to vidim. Dva vodopády. Jedem padá do šutrů a druhej na nějaký žebro, rozhodujem se přenášet, ikdyž nějaká ta cestička by možná… No přenášíme, přeci se nezrakvíme na první řece. Ale když už to nejdem tak si Vojta zřejmě říká, že si toho chce dát aspoň kousek. Najednou mu ujely cvičky a už se sype po plotně s kufříkem a házečkou v ruce pod vodopád. Kufřík uklízí do nějaký ďoury ve skále a frčí dál. My jen čučíme a doufáme, že se mu nic nestalo. Ukazuje že dobrý. Oddechujem si pomáháme mu nahoru, obnášíme a frčíme dál. Jedem jeden hezkej vodopád a spousty dalších nádhernejch peřejí, až sme u tý závěrečný. Je taková.. no ouzká a ošklivá a nikomu se nelíbí. Jen Růžovi, kerej to de hned vozkusit. Najíždí, jede a najednou mizí pod vodou.. je pod vodou… eště chvilku je pod vodou… najednou se objevuje loď, Růža zvedá a je z toho venku. My když vidíme jak ze svýho Špunta udělal ponorku, jdem samozřejmě na to přenášení. No a pak už je konec řeky. Shodujem se, že na rozjetí to bylo dost hustý. Snad se rozjedem zejtra. Je večer a my se přemísťujem k Monasterio de Carboerio což je nasedačka na Rio Deza. U Monasteria děláme večírek a jdem brzo spát, je zase kosa jak debyl.

24.12. Ráno vstáváme a rozmrzáme. Sluníčku se nějak nechce přelízt kopec tak rozmrzáme velice velice pomalu. Přijíždí zřejmě farář a divně na nás kouká, ale mlčí. Pak jezděj i ostatní španělský pánbíčkáři, ale nikdo nás nevyhání. Užíváme si začátek Štědrýho dne, ale… ale přeci to nebudem mít bez komplikací, někdo zjišťuje že máme nějak posunutou nápravu na vozejku a vůbec je to celý nějaký špatný, takže opravička. Ta je hotová asi tak v jednu, to už sme rozmrzlý a jedem na vodu. Jedem Rio Deza od Monasteria k prvnímu zbořenýmu římskýmu mostku. Je to dlouhý asi 4 km a je to tak WW3 někde možná 3+, ale víc určitě ne. Vody to má tak.. no není to nijak suchý a prostě to teče. Prostě hezká říčka. Akorát nevíme proč bylo v kilometrážni napsáno 6 km WW 4-5. Nevadí, Oblíkáme se a sunem se k další řece ať mužem udělat pořádnej štědrej večer. Jedem k Rio Lerez. Tam nacházíme hezký spaní, na místě kam pude brzo sluníčko a začínáme slavit. Zdobíme nějakej místní plevel a děláme si oheň. Vojta s Aničkou si vařej slavnostně krevety, zkrátka Štědrej večír po vodácku ve Španělsku. Vlasťa někde objevil eukalyptus. S velkou slávou objevujeme, že se to dá kouřit. Takže trávíme u vohně kuřáckou dvouhodinku, všelijak s tim super listím experimntujem a tajně doufáme, že na ráno máme dost toaleťáku. V tý kose nám to pak už moc nejde a tak zalejzáme do spacáků.

25.12. Koukáme na vodočet a je tam 53 čísel. To je asi jako když tu kdysi byli kucí z Boatparku tak to snad budem mít hezký. Obtížně hledáme nasedání na horní úsek páč se nám nechce jet dva kilometry úvodního voleje. Nakonec se nám to daří a jedem ten hlavní úsek. Přenášíme jez na začátku úseku a frčíme. Má to teda docela málo vody ale jakž takž se to dá ject. Chvíli kličkujem mezi kamením a představujem si jak to asi musí vypadat když tady je hodně vody… to by byl spíš vodáckej horor než ráj. Během chvíle přijíždíme k prvnímu stupínku. Růža jde prohlížet a ukazuje nám kudy. Všichni v poho sjíždíme. Je to asi 3m vysokej skok kerej se musí skákat dost doleva, páč napravo do kamení by to bolelo. Pak kličkujem dál šutrovým polem. Najednou je tady druhej vodopád. Ten je vysokej asi 8 metrů a má pravou a levou cestu. Líp vypadá ta levá a tak to jde odvážlivec Růža zkusit. Musí to tlačit doleva aby neskočil na skalní žebro vpravo. Rozjíždí se… Snaží se boofnout… zadrhává se na hraně… padá po čuni dolu… naráží nějak do toho skalního žebra, kterýmu se vyhejbal.. odjíždí zvrženej.. zvedá rukama o břeh… ukazuje nám že je v pořádku.. chytá si pádlo a de ven říct nám, že to není ta správná cesta. Libor to jde teda zkusit pravou cestou. Doufejme, že bude lepčí. Rozjíždí se, trefuje to co chctěl, ale asi tam něco překáželo protože ho to otáčí špicí dozadu jakoby chtěl udělat freewheela. Padá do laguny a ukazuje, že nic moc ať jdem radši okolo. Po tom divadle co kluci předvedli dem velice rádi. A pak už zase frčíme dál hupíčkama a průskokama Lerezu. Chvilkama by to skutečně potřebovalo trchu víc vody. Jedno místo ještě obnášíme a pár jich prohlížíme a pak najednou přichází perla týhle řeky. 6 metrů vysokej hladkej rovnej jump. Kdo chce muže zkusit perfektního boofa. Kdo chce muže zkusit zarejt loď uplně pod hladinu.. kdo chce muže jen tak spadnout s lodí dolu. No nádhernej výstavní vodopádek. Všichni se zubíme a jedem. Jen Růža si trošku stěžuje, že ho pěkně bolí ta naražená ruka. Naštěstí je to už jen pár stovek metrů do konce úseku a my se převlíkáme do sucha. Někteří se jdou umejt do potoka, kerej tu přitýká zprava. Já s Liborem tady zahajujem klání o nějvětšího prasáka zájezdu. Od týhle chvíle si budem strhávat body za každý umytí, vyčištění zubů, výměnu trička trenýrek nebo ponožek a nakonci zájezdu se utkáme o titul čuněte zájezdu :o) Takže my se mejt nejdem a tim si upevňujeme vedení před zbytkem výpravy. Když sou všichni umytý tak sedáme do auta a frčíme směr playspot na Rio Miňo. Chcem vozkoušet vlnu, kterou tolik vychvaloval Čony na playaku. Večer přijíždíme k přehradě a vypadá to, že vlna tam skutečně je. Nějak se na kempovišti nudíme a dostáváme super nápad jít vokusit místní kultůru, za cíl si určujem velikej vánoční stromek uprostřed vesnice na kopci nad náma. Podstupujem asi hodinovej výšlap se zastávkou na místním hřbitově a už se blížíme ke stromku. K našemu zklamání je to jen dřevěná konstrukce a na ní světýlka. No co.. hlavně když tady bude hospůdka. Tu nácházíme hodně brzo a vypadá luxusně. Vajgly se tady házej na zem nějaký děti dělaj děsnej bordel u fotbálku a automatu na šipky no a my do sebe hrneme litry vína. Pak někdo dostává geniální nápad zkusit místní kořalku. Ta chutná jako kofila a zřejmě dobře mastí páč nevim jak je možný, že si pamatuju jak sedim v putice, pak je tma a pak je ráno.

26.12. Probouzim se v autě a divim se jak sem se tam dostal. Ihned poslouchám historku z návratu kdy Vojtovi upadla Anička někomu do zahrady do nějakýho roští a von tam musel skočit za ní. A historku jak se Anička pogrcala. No a taky historku o tom kolik nám donesli jídla, jenže to už si vážně nepamatuju. Navíc je mi trošku šoufl, Libor taky nevypadá vyspanej do růžova, takže vlnu jdou ozkoušet jen Vojta Tuřín a Plukovník. Zbytek natáčí, fotí a tak všelijak. Když kluci dojezděj ani nelituju, že sem do toho nešel. Jedinej kdo pořádně pojezdil byl Vojta. Ty druhý dva ani nevjeli pořádně do vlny. Je tady blbý, že se dá najet jen shora, protože vracák vede brutálnim křovim a chtěl bych vidět někoho kdo odtamtud najede. A nebo sme měli moc vody. Ale to nevíme páč to tady neznáme. Balíme camp a frčíme do Portugalska na Rio Castro Laboreiro. Přesun je docela dlouhej a klucí z dlouhý chvíle vymysleli hru Au. Každej si berou do ruky kombinačky a štípou se jima do bradavek jazyků uší a kdovíkam eště a přitom sledujou kdo víc zařve aaaaau. Nutno podotknout, že některý řevy naháněly skutečně hrůzu. Naštstí sme brzo u Laboreira a to co vidíme sme nečekali a ani nikdy neviděli. Průtok tak jeden maximálně dva kubíčky a ta řeka je skvostná. Soustava vodopádů vymletejch v žulový skále každej s dopadem do laguny. No prostě…. Vono je to skoro nepopsatelný. Radši to vomrkněte na fotkách a ve videu. Je to ráj. Okukujem úsek asi 300 m a jdem zakempit. Ráno bude určitě moudřejší večera.

27.12. Ráno vstáváme a těšíme se na Laboreiro. Já si s Plukovníkem dávám hru zvanou Kámen nůžky papír o facku a skvěle nás to uzemňuje. Pak je převlíkačka a losování kdo kdy pojede. A už jdem k řece. Tam je pár lidí a jeden z nich se nám představuje jako místní pádler a říká nám, že sme magoři. Hlavně to říká vo Tuřínovi, páč v Portugalsku asi nemaj singlíře. Takže já s nim kecám a díky tomu sem propásnul svůj sjezd v první skupině. No nic, tak pojedu až v druhý. Kluci to smažej. Vojta to najíždí a jede skvěle. První skok se musí tlačit hodně doleva aby člověk neskočil do skalní kapsy. To se povedlo Tuřínovi, když vidim jak tam bojuje tak přestávám mít chuť to ject a sháním odhlašovací listinu z druhý skupiny. Druhej vodopád je vysokej jak kráva. Kluci ho jedou vlevo po malým skůčku, po plotně a pak skok držkou do zdi. Vojta jede zase první a padá tam dost hnusně, zvedá a ukazuje, že všecko good. Druhý dva už jedou líp. A už je čeká jen poslední vodopádek. Ten se musí tlačit do prava aby člověk nevlít do šutru. Vojta to dává excelentně. Libor těsně míjí šutr a Tuřín opravdu jen o chloupek. Ale jsou všichni živí a gratulujou si k tomudle parádnímu sjezdu. Já si du zase navázat loď páč mi ty jejich občasný držky nedodali moc odvahy a .. prostě se vo sebe bojim no. Plukas to taky balí. Když kluci doslavěj a převlíknou se. Shodujem se, že pojedem zkusit další perlu Portugalska. Rio Cavado. Zahajujem tedy rychlý přesun a frčíme tam. Na místě je super kempoviště, akorát si nejsme jistý zda jsme u správnýho úseku řeky. No uvidíme ráno. Jedem do města okusit nějakou portugalskou specialitu. Dáváme si brutálně velkej a brutálně tvrdej stejk. Když dojíme tak slavíme moje narozeniny. Pak dostáváme účet na 105 Euro a dem dom. Tuřín, Vlasťa, Libor a Plukovník ale potkávaj nějaký rajdy a jdou za nima na diskotéku, že prej dorazej za náma pěšky.

28.12. Ráno se probouzim a nutně si musim vyslechnout co všechno klucí zažili na diskotéce. Prej teda vůbec nešli dovnitř, páč je vodradil vstup 10 eurošů, ale i tak se prej dobře vydováděli. Plukovník dostal z neznámýho důvodů přezdívku půlsirky, Libor dvakrát sjel po zábradlí do nějakýho sklepa takže měl trošku naražený záda a taky si prej chtěl pučit něčí motorku, že jim tam ukáže jaxe jezdí. Jo a Plukovníka prej vezli domu v kontejneru a prej dvakrát boural. No a Vlasťa se nám přiznal, že si byl dvakrát ugrcnout. Takže docela slušný skore. My nealkoholici sme ovšem řešili jak se dostanem na Rio Cavado, který bylo 1. suchý a 2. sme byli u uplně blbýho úseku. Po chvíli dumání se rozhodujem, že je odpočinkovej den a že se zkusíme přesunout k oceánu. Cestou sme zkusili eště obhlídnout pár potoků z kilometráže, ale všecky byly totáloš suchý. Ve večerních hodinách přijíždíme k oceánu a kempujem přímo u ústí Rio Miňo. Vlny vypadaj good. Těšíme se na ráno. Plukovník upozorňuje na rychlé změny počasí u oceánu, načež se mu jen vysmíváme a řikáme, že je asi uplně blbej, když je nebe uplně jasný tak přeci nebude pršet. Lezem do spacáků, ale za dvě hodiny nás probouzí průtrž mračen a plukovník se směje prozměnu nám. Do rána spíme v autě.

29.12. Ráno je celkem tradiční a trošku nám do toho prší, taky docela fouká vítr. Ale nenecháváme se odradit a vyrážíme do vln oceánu. Nejdřív se trošku rozkoukáváme a serfujem na takovejch malejch vlnkách, ale ostupně pak vyjíždíme na pořádný macky. Místama až 3m vysoký. To už sou docela zajímavý serfy. Občas někoho nějaká vlna sešrotuje a je aspoň sranda. Dáváme pauzu a řikáme si, že musíme bejt vopatrný až přijde odliv. Pak nastupujem na druhou jízdu. A samozřejmě Tuřín jede trošku dálejc na oceán a za chvíli koukáme, že má docela problémy se k nám vrátit. Pádluje jak zběsilej, ale nějak je porád docela daleko. Nakonec se mu teda daří se vrátit a s velikou slávou nám oznamuje, že začal odliv. Tak se držíme v bezepčí zálivu na pěknech vlnkách. Za chvíli sme už všickni vyflusaný a dem se převlíct a loučit se s oceánem a sunout se dál. Jo a někteří se jdou mejt do oceánu. Já a Libor vytrváváme a dostáváme se do značnýho vedení ve hře na prasátko. Což nám ale brzy překazil Plukovník, když se šel v tom větru vysrandit k oceánu, neodhad vítr a trošku mu to vofouklo nohavice u kalhot. Rázem je ve vedení on. Když vidim co jsou pro výhru kluci schopný udělat, řikám si, že rád skončim druhej, že tolik vyhrát nechci. Potom už sedáme do auta a frčíme směr Rio Tea. Celou cestu dost intenzivně prší. Tak snad bude nějaká voda. U rio Tea koukáme, že to teda nějak extra vodu nemá, ale snad to ject pude. Uvidíme ráno. Večer děláme mejdánek pod plachtou a Libor s Plukovníkem si nějak moc rozuměj se slivovicí až sou z toho uplně na krupici. Ostatní jdem spát ve střízlivým stavu.

30.12. Probouzíme se a snídáme. Najednou přijede jeep s loděma na střeše, za nim druhý auto s loděma na střeše, pak obrovskej obytňák s loděma a další obytňák a eště asi další 4 obytňáky. No kupa vodáků. Hned jdou k nám a zjišťujem, že sou to taliáni. Prej, že Rio Tea má málo vody a esi to pojedem. Řikáme, že uvidíme. Vyměňujem s nima cenný zkušenosti a oni pak jedou někam fuč. My eště chvíli rozjímáme a pak jedem na to docela suchý Tea. Kilometráž slibuje WW5(5+) a spád 3,5% což vypadá krutě a všichni se těšíme. Brzo přijíždíme k prvním průskokům a moc se nám to líbí. Ikdyž trošku tý vody navíc by to sneslo a taky jiný počasí, páč nám porád jen leje. Některý pasáže obnášíme některý jedeme a je to super parádička. Ke konci úseku se to uklidňue a je to taková hezká 4ka docela zablokovaná. Sqěle si to užíváme. Když přijíždíme k mostu kde máme končit tak nám Vlasťa oznamuje, že nestartuje auto. Převlíkáme se a radíme se co budem robit. Vypravujem záchranný team, mě Tuřína a Růžu. Vyzbrojujem se vysílačkou, GPSkou a španělským slovníkem a jdem shánět pomoc do 7km vzdálenýho městečka Covello. Strašně prší a všichni nadáváme, ale cesta docela utiká. V městečku se ptáme v řeznictví na mechanika. Děda nám nějak lámaně rozumí jde pro souseda vypravuje káru a už jedem zpátky aby se na to kucí španělský vopálený mrknuli. Děda kontroluje esi máme dost vody ve vostřikovačích a esi máme baterku a říká, že si neví rady. Není se čemu divit. Byl rád, že věděl kde je motor. Nicméně maj snahu nám pomoct a tak někam telefonujou, pak zase telefonujou a tak asi pětkrát, až prej máme ject s nima do vsi. Jedem já a Růža. Přivážejí nás do nějaký putiky a tam je kluk Andy z Irska, s kterým se in english dorozumíváme co potřebujem. Andy říká paní barmance, která je z Venezuely ( a dost dobrá kočka) aby sehnala mekánika. Slečna shání mekánika a my čekáme až přijede. Najednou se objevuje pán, co vypadá uplně jako Korádo Katány. Ten si nás přebírá do natuňenýho Golfa a jedem kamsi s nim. Za námi jede auto s Andym aby měl kdo tlumočit. Najednou mechanik zastavuje uprostřed nějakýho lesejka a ukazuje nám abychom vystoupili, řikáme si, že nás buď sejme nebo budem v nějakým krutým pornu. V tom přijíždí auto s majákem, v něm sedí neuvěřitelná roštěnka a nám jen tečou sliny. Chvíli na ní čumíme s otevřenou hubou. Usuzujeme, že asi pude o porno a asi nám to ani nebude vadit po tolika dnech zájezdu. Začínáme se hádat kdo bude v autě sedět vedle ní, páč sme lepčí Španělku ještě neviděli. Pak jsem ale pochopili, že je to mechanikova dcera a přivezla mu jeho káru s nádobíčkem. Takže sedá do Golfa, my s mekánikem do auta s majákem a jedem. Během chvilky nám to mechanik provizorně spravuje a říká, ať se u něj zejtra stavíme, že nám to udělá na furt. Jedem teda nouzově přespat na stejný kempoviště jako včera.

31.12. Ráno vstáváme a nestačíme se divit. Řeka stoupla o víc jak půl metru. Řikám, že hned jak to mechanik opraví tak pojedem, ale kluci o tom nechtěj ani slyšet a prej radši pojedem dál. Škoda, myslim, že za tý vody to mohlo bejt mega hůůů. Mekánik opravuje auto za 30 éček a flašku slivovice a my frčíme spokojeně dál. Chcem zkusit najít další potoky. Stavujem se u Rio Verdugo a eště asi dalších tří věcí, ale všecky sou suchý. Přemejšlíme co dělat dál. Začíná se stmívat a taky porád leje. Nakonec řikám, že sme asi nedojeli celou Dezu, páč podle kilometráže od Manuela Arnu je psáno 13 km WW 4-5. Rozhodujem se teda strávit silvestra u Rio Deza. Cestou se všichni dostávaj do transportního stavu. Obsazujem prázdnej kemp u Dezy a vaříme večeři. Vo půlnoci bouchnem šáňa kluci trošku vyváděj s pyrotechnikou co si navezli z domova. Plukovník si sjíždí nějakej potůček co protejká kempem a machruje, že je první čech kerej letos pádloval ve Španělsku, my mu to neberem a de se do hajan.

1.1. Probouzíme se v novém roce. Deza má trochu víc vody než měla posledně a už se těšíme jak pojedem nějaký super nářezy. Jedem stejnej úsek co na štědrej den, ale pokračujem dál. Chvíli je tam volej a pak Růža povidá, že by se to mohlo začít sklápět. Netrvá to ani 200m a už je tady pěkná výživná peřej z kopce dolu zakončená silnym, ale skutečně silnym válcem. Řeka je sevřená do kaňonu a super to valí. Mastíme to vysokejma peřejema dolu, občas někoho překvapí nějakej váleček, ale všichni v pohodě a bez plavání. Takhle to jedem dost dlouho s pár prohlíženíma a porád čekáme kdy přijde nesjízdný místo, o kterým se Manuel Arnu zmiňuje. Přijíždíme k jedný takový hnusný peřeji, ale všichni jí jedem cestou vpravo přes asi 2m skok a všichni uplně v klidu. Tak možná je to to zmíněný místo a je nesjízdný za jiný vody a nebo to ty povodně přerovnaly nějak. Do konce už je jen klidnější řeka do WW3. Začíná svítit sluníčko a nám se nějak nechce domu. Nacházíme auto a jdem se převlíct najíst a pofrčíme domu. Dáváme vítěznej doutník a šáňo. Jo a eště vyhlašujem soutěž vo největší čuně, kterou nakonec vyhrál Tuřín, páč použil opravdu drtivej styl, kterej nikdo nečekal a výhru si skutečně zasloužil. Sme s Liborem trošku zklamaný, páč náš tejdení souboj pak rozhodl Tuřín během chvilky. No co se dá dělat. A tohle je asikonec přátelé. Pak už jen následovala cesta domu, při který se nic extra nestalo, jen byla děsně dlouhá a únavná. Takže Huj někde na příštím zájezdě. Tendle byl great!!! Jo a pokud byste se tam někdo chystal a chtěl s něčim poradit, klidně se na ná sobraťte, to že ve článku nejsou názvy měst a podobný důležitý věci neznamená, že je neznáme. Tak bye cápci.